Dříve by mě to ani nenapadlo, bylo to nepředstavitelné. Rozhodnutí pro pobyt ve tmě ke mně přišlo tak nějak náhle. Ucítila jsem potřebu na sobě zapracovat, postavit se strachům a posunout svoje limity, nahlédnout za ně. Duchovní rovina pro mě byla neméně důležitá. Odpočinek a celkové uklidnění jsem už dlouho potřebovala.
Začalo mě hodně zajímat, jaké to asi je? Vůbec jsem si to neuměla představit. Často jsem doma zavírala večer oči a představovala si, že takhle to bude vypadat 7 dní. Byla to pro mě výzva a ty já mám ráda. Zvědavost přerostla v těšení se. Také mě zajímalo jestli mě některý den přepadne třeba úzkost. Chtěla jsem se lépe poznat.
Tato výzva měla i mnoho překážek a ty nebyly v mé hlavě. To vesmír si se mnou pohrával, zda to opravdu myslím vážně. Kvůli nemoci jsem musela pobyt odložit o několik měsíců. Když se blížil odjezd, onemocněla má kolegyně z práce a nakonec i to se vyřešilo. V den, kdy jsem odjížděla, přišla veliká vichřice, vlaky měly zpoždění. Když jsem vystupovala z rychlíku, nebylo možné otevřít dveře, na poslední chvíli jsem našla jiné, kterými jsem se dostala ven. Málem jsem to nestihla. Dorazila jsem na místo mého pobytu – Kunštátu u Hodonína a dozvěděla jsem se, že díky vichřici nejde od rána elektřina a ani neteče voda. Takže jsem už po tmě několik hodin mrzla ve spacáku a čekala. Když pozdě večer pustili elektřinu a já rozmrzla, mohla jsem konečně v klidu „vypnout“.
Zápisky ze tmy
– každý den jsem si psala své prožitky potmě 🙂
1. den
Seznámím se s prostředím a uložím si věci na místa, abych je pak nehledala. Zhasnu a zalezu do spacáku. Ležím nebo spím. Orientuji se dobře. Po cestě mám zatuhlé tělo. Zdá se mi sen. Tma je přívětivá. Nebojím se. Poprvé zažívám jaké to je potmě provádět veškerou hygienu, anebo jíst. Všechno musím nahmatat.
Vzhledem k tomu, že je zimní období, tak musím topit a neustále si regulovat topení. Když se roztopí, musím ho zase stáhnout, jelikož jsem zvyklá příliš netopit a bylo mi hned horko. Jídlo jsem dostala ještě za světla po příjezdu na celý zbytek dne. Nebylo toho moc. Po prvním vyspání dokonale ztrácím pojem o čase, což mi dochází až následující den.
Střídavě ležím a spím, tělo potřebuje odpočívat. Více si uvědomuji své tělo. V různých vlnách probíhá emoční čištění. Uvědomuji si některé dary života, zejména ty ženské. Také přicházím na to, že ženy si svých darů většinou nejsou ani vědomy a nedokážou je tedy plně využít. Ženy jsou mocné bytosti! A to je také důvod, proč jsou po staletí utlačovány a diskriminovány. Méně vyspělí muži mají strach ze silné ženské energie, tento strach je hluboko zakořeněný v kolektivním nevědomí.
2. den
Vzhledem k tomu, že netuším jak plyne čas pouze potmě, nějakým způsobem si rozvrhnu jídlo. Jak jsem psala výše, po prvním vyspání ztrácím pojem o čase. Asi jsem snědla všechno moc rychle a nyní mám velký, ale opravdu velký hlad. Čas tu ze začátku totiž plyne velice pomalu. Mám pocit a jsem o tom dokonce přesvědčena, že na jídlo čekám už téměř celý den. Zoufám si, že na mě zapomněli, a tak stále jen čekám a nevím co bude dál.
Nějaké „záchranné“ potraviny si sebou nevezu. No nic, když přišel můj průvodce Míra a řekl mi „dobré ráno“, šla jsem do kolen. Byla jsem přesvědčena, že je nejméně 17h odpoledne. Tak to jen k tomu, jak jsem byla časově velmi zmatená 🙂 Musela jsem být vzhůru celou noc s vědomím, že je ráno.
Střídavě ležím, spím, provádím hygienu, jím, 2x denně cvičím, zpívám anebo medituji. Nenudím se a vždycky ten čas dokážu nějak využít pro sebe. Už spím méně než první den. Zdá se mi živý sen, ve kterém se objevuje moje již zesnulá babička, která je v plné síle a krásně se na mě směje. Ve snu cítím vůně. Sen má samozřejmě děj, ve kterém je osobní zpráva.
3. den
Už zachycuji rytmus dne podle rozvržení jídla (což je jediný můj záchytný bod) a dokážu v rozmezí pár hodin určit kdy je ráno. Jídlo mi můj průvodce nosí mezi 7 – 9hod ráno. Zdá se mi další živý sen. Tento sen je jiný. Není z tohoto světa. Má duše se rozhodla cestovat astrálem a bere mé vědomí s sebou.
Sen je neobvykle barevný a plastický. Nacházím se na jiné planetě, na druhé straně za měsícem od planety Země. Ležím na obrovské pohovce, která slouží jako vzdušný přepravní prostředek, je něčím tažená, ale nedívám se čím. Na druhém konci pohovky leží nějaká další žena, vím, že ji na tom místě znám. Koukám na oblohu, která je nádherná a plná hvězd. Vidím planetu Zemi, je perfektně nasvícená a já s nadšením volám „támhle je Země“! Před ní, blíže k nám, je vidět měsíc, ale srpek má nahoře. Všude po obloze létají draci, někteří hodně vysoko i nízko nad námi. Barvou jsou spíše do modra a jsou mírumilovní. Je to božský pohled. Pak přistáváme a při dosednutí citelně vyslovím „jsem v katarzi“ a budím se. Jsem u vytržení z toho zážitku. Opravdu jsem tam byla!
Katarze také znamená vnitřní duševní očista, mystické očištění duše.
4. den
Den probíhá jako obvykle. Při meditaci mám vhled, že mi chybí v životě rovnováha. Vůbec se mi nechce spát. Cítím tlak jakoby na mozek, to trvá nějakou chvíli. Pak začínám vidět různé geometrické obrazce v tlumených barvách. Zajímavé je, že je jedno zda mám otevřené nebo zavřené oči, vidím pořád to samé. Někdy ani nevím jestli mám oči zavřené, nepoznám to, musím zamrkat. Mám další vhledy a uvědomění.
5. den
Vidím něco jako „království nebeské“, ale je to jen chvilka, začínám to hodnotit a obraz mizí. Bylo to velkolepé. Tento den hodně spím, jsem unavená a bez nálady. Mám pocit, že průvodce, který byl nastydlý a denně mi připravoval jídlo, na mě asi něco přenesl. Tělo okamžitě zahájilo akci obrany a já jsem nucena jen odpočívat. V tom mám vhled do mého těla. Vidím řečiště červených krvinek a další místa, která neumím identifikovat. Nejdříve jsem nechápala proč to vidím. Pak mi došlo, že mi tělo ukazuje problém, který nastal a kde se to děje. Zní to neuvěřitelně, ale skutečně to tak bylo.
6. a 7. den
Činnosti probíhají stále dokola. Nudu ale nezažívám. Nějak jsem se od sebe odpojila a začala jsem řešit, že už brzy pojedu domů. Přes průvodce jsem zjišťovala spojení a neužívala si poslední dny, tak jak bych si přála. Nicméně, neměla jsem žádný problém to tam vydržet a myslím, že bych zvládla ještě i dva dny navíc.
Ten pocit, když tmu opouštím
Celkově to hodnotím jako super zážitek. Proběhlo u mě spoustu uvědomění a vhledů.
Ve tmě prý člověk nemá takovou potřebu jíst. Já jsem byla nejspíš výjimka, která potvrzuje pravidlo. Hlad jsem měla skoro pořád, protože porce určené do tmy mi opravdu nestačily. Příště si beru tašku jablek navíc. 🙂
Opravdu nevšedním zážitkem bylo, když jsem po týdnu stráveném pouze ve tmě vyšla ven, podívat se na východ slunce. V mrazivém ránu, kdy bylo jasno a bezvětří, to byl zcela naplňující pocit přítomného okamžiku. Tyto momenty bývají velmi silné.
Věřím, že v budoucnu se tato léčivá metoda terapie tmou dostane více do popředí a začne ji využívat mnohem více lidí.
Tématem hlubšího porozumění emocím, duši a tělu se více zabývám v mém eKnize Poznej tajemnou řeč těla a duše.
Život je dar a tma nám to připomíná
Miluju poznání geniality lidského těla a jeho propojení s duší a celým vesmírem. Díky Reflexní terapii s využitím akupunkturních bodů pro zprůchodnění toku energie vám pomůžu zharmonizovat tělo, cítit se lépe a využít tak svůj potenciál naplno. Více o mně si můžete přečíst << ZDE >>